Poezyjo we ślůnskych translacyjach

Hermann

Ńykere padajům, co našo godka to śe jyno do uosprawjańo wicůw nadowo, nale to sům wjeřa te, kere tyj godki uod nos za dobře ńy znajům. Coby pokozać, iže po ślůnsku do śe pedźeć bezma wšycko, dowům sam pora translacyjůw poezyji, a napočna uod Eichendorffa:

WINTERNACHT

Verschneit liegt rings die ganze Welt,
ich hab' nichts, was mich freuet,
verlassen steht der Baum im Feld,
hat längst sein Laub verstreuet.

Der Wind nur geht bei stiller Nacht
und rüttelt an dem Baume,
da rührt er seinen Wipfel sacht
und redet wie im Traume.

Er träumt von künft'ger Frühlingszeit,
von Grün und Quellenrauschen,
wo er im neuen Blütenkleid
zu Gottes Lob wird rauschen.

ŹIMOWO NOCKA

Śnyg přisuú bezma couki śwjat
i taki žech stropjůny,
we polu strům, jak palec sům,
ze liśćo seblečůny.

I jyno wjater gno bez noc
i asty strůma trůnco,
a wtynčos špicům rušo strům
i mroučy coś na śpjůnco.

W śńiku uod ńygo wjosna je,
zdřůduo mu kořyń rośi,
a uůn we klajdźe z blůmůw zaś
Půnbůčka chwaua guośi.

Hermann

Terozki cośik inkšego, bo Ślůnzoki ńy jyno pů ńymjecku přeca škryflali. Ńižy dowům translacjo gydichty Petra Bezruča ze zborńika "Slezské písně":

SOUPUTNICE

Přejela’s duši železem,
ne, Sudbo, rukou jemnou:
však jak široká byla zem,
šla píseň vždy přede mnou.

Pouť života zle skřípala,
a nebe bylo temné,
tma ze všech stran se sypala,
v ní píseň šla wedle mne.

Pouť v suché poušti plné hrůz
skončila stopou klamnou:
když koňe táhli černý vůz,
šla píseň sama za mnou.

Žil jsem jak stepní kůň svobody
ciz lidem v životě prostém
dávno jsem zahodil do vody
skřipky s tím jediným mostem;

nevím, jak strunu tu vložili
v srdce mi bohové přísní,
hořem půl, vodkou půl opilý
vázal jsem věnec svých písní;

z bodláčí, z pokřivy nehezké,
z trní a ze slz byl uvit:
byl jsem – sto perunů! – ze Slezské,
jinak jsem neuměl mluvit.

KAMRATKI

Moja dola ńy šua ku mje ze želazuym,
jyno dycki z delikatnym šua guoskańym:
toć jako šyroko bůua źymjo,
popředzůny chodźůu žech pů ńi śpjywańym.

Drůga žyćo festylńy zgřipjaua,
ńebo coroz to wjyncy ćymńauo,
ćma ze koždyj zajty nadćůngaua,
w ńi śpjywańy śe wele mje telepauo.

We pustyńa sucho, kaj strach jyno,
uošydliwy trop mje zawjůd na uostatku:
liche kůné ćůnguy čorno fůra,
śpjywańy šuo samo za mnům kajś ze zadku.

Žůu žech wolny, kej tyn kůń stepowy,
cudzy ludźům, kere wjedům žywot prosty,
downo wyćep žech do wody moje křipki
w kupje ze jedźinym jednym mostym;

ńy wjym, jak ta strůna mi zakludźůu
w moje serce jakiś bůg uparty,
plůt žech wjůnek ze śpjywańo žolym
i gořouům půu na půu uožarty;

ze pokřiwy, z uostůw, kere dźubjům,
i ze ćyrńo i z puačkůw go wjůu’ech:
inakšy žech ńy poradźůu godać –
sto pjerůnůw! – dyć ze Ślůnska přeca bůu’ech.

Hermann

A terozki źdźebko egzotyki. Wjerš naškryflany we godce uod Aztekůw (nahuatl), nale zdo mi śe, iže tymat je taki, co by go můg tyž naškryflać jaki Ślůnzok:

Moctezuma Xocoyotzin

Ihcuac tlahtolli yemiqui

Ihcuac tlahtolli ye miqui
mochi in teoyotl,
cicitlaltin, tonatiuh ihuan metztli;
mochi in tlacayotl,
neyolnonotzaliztli ihuan huelicamatiliztli,
ayocmo neci
inon tezcapan

Ihcuac tlahtolli ye miqui,
mochi tlamantli in cemanahuac,
teoatl, atoyatl,
yolcame, cuauhtin ihuan xihuitl
ayocmo nemililoh, ayocmo tenehualoh,
tlachializtica ihuan caquiliztica
ayocmo nemih.

Ihuac tlahtolli ye miqui,
quinihcuac motzacua
nohuian altepepan
in tlanexillotl, in quixohuayan.
In ye tlamahuizolo
occetica
in mochi maniihuan yolo in tlalticpac.

Ihcuac tlahtolli ye miqui,
itlazohticatlahtol,
imehualiz eletemiliztli ihuan tetlazotlaliztli,
ahzo huehueh cuicatl,
ahnozo tlahtolli, tlatlauhtiliztli,
amaca, in yuh ocatcah,
hueliz occepa quintenquixtiz.

Ihcuac tlahtolli ye miqui,
occequitin ye omiqueh
ihuan miec huel miquizqueh.
Tezcatl maniz puztecqui,
netzatzililiztli icehuallo
cemihcac necahualoh:
totlacayo motolinia.

Moctezuma Xocoyotzin

Kedy umjyro jakoś godka

Kedy umjyro jakoś godka,
boske zachy,
gwjozdy, suůńce i mjeśůnček,
zachy čowjeka,
myślyńy i uodčuwańy,
ńy uodbijajům śe wjyncy
we tym zdřadle.

Kedy umjyro jakoś godka,
wšycko, co je we śwjeće,
mořa i řyki,
gadźina i źeliny,
ńypomyślane sům i ńywypedźane
ańi znakym, ańi dźwjynkym,
bo uůnych ńy ma juž.

Kedy umjyro jakoś godka,
zapjyrajům śe dźwjyře i uokno
lo wšyckich ludźůw we śwjeće,
možebność pokozańo,
jak inakšy zamjanować
zachy boske i zachy čowjeka,
to, co śe tyko byćo i žyćo na źymi.

Kedy umjyro jakoś godka,
suowa přůńo,
intůnacyje bůlu i ńyžnośći,
wjeřa tyž downe śpjywki,
bojki, mowy, poćyře,
žodyn juž žodnymu uůnych
ńy bydźe poradźůu zaś pedźeć.

Kedy umjyro jakoś godka,
wtynčos mocka umjyro
i mocka umře zańyskoro,
zdřadua juž zowdy potřaskane,
ćyńe guosůw juž dycki ćiche,
ludźe stowajům śe bjydńyjše,
kedy umjyro jakoś godka.